Milosrdná sestra
Anežka Antonie Witková

Autor: PhDr. Markéta Doležalová

Ústav pro studium totalitních režimů, Siwiecova 2, 130 00 Praha 3

převzato z www.deutscher-orden.cz

 S výše uvedenými majetkovými spory souvisejí i potíže, do kterých se dostala Anežka Witková a její spolusestry po roce 1948. Bezpečnostní orgány ji vnímaly jako viditelný terč od okamžiku, kdy byla zvolena představenou opavské provincie Milosrdných sester (dle protokolu o volbě k tomu došlo na kapitule sester v bruntálském klášteře dne 19. listopadu 1945).¹⁷ Útok na představenou a její nejbližší spolupracovnice včetně kaplana Jindřicha Stuchlíka, který měl, jak již víme, u režimu otevřený účet za příliš aktivní účast v majetkových sporech Řádu, byl veden pod průhlednou záminkou majetkové kriminality. Řeholnice se údajně snažily "zašantročit" zlatou či pozlacenou monstranci z inventáře kaple opavského kláštera Milosrdných sester, tedy monstranci vlastně jim jen propůjčenou do užívání a výhledově patřící státu. Na odbor politického zpravodajství ministerstva vnitra putovala s datem 19. února 1947 zpráva o činu, spolupachatelkách, resp. sestrách, které údajně o činu věděly a neoznámily jej. Šlo o sestry Marii Konstancii Gilíkovou a Andělu Böhmovou, která měla být vlastní pachatelkou. Ovšem spoluzodpovědnost měli nést i jejich nadřízení: provinční představená Anežka Antonie Witková, správcová opavského kláštera Ludmila Moravcová a kaplan Stuchlík.¹⁸

 Pracovníci Úřadu národní bezpečnosti (ÚNB) v Opavě byli toho názoru, že mají proti Řádu dostatek důkazů. Již o rok dříve, dne 8. ledna 1946, provedli v budově opavského kláštera domovní prohlídku, při níž měly být zajištěny dopisy připravené k doručení do Rakouska a Bavorska prostřednictvím sester, které odcházely buď jako dobrovolnice, nebo nuceně v rámci odsunu. V dopisech určených již dříve odsunutým osobám německé národnosti zprostředkovávaly řeholnice zprávy o osudech jejich rodinných příslušníků, kteří zůstali v Československu. Zároveň byly zabaveny bedny s ošacením, cennostmi, léky a chirurgickými nástroji, údajně též patřící vysídleným Němcům. Stalo se to bez ohledu na prohlášení sester, že jejich obsah patří Řádu. Pravděpodobně šlo skutečně o řádový majetek, kterým sestry chtěly podpořit činnost vysídlených spolusester a velmistra při budování nové řádové provincie s centrem v Pasově. Představenou Witkovou, velmistra, který byl tehdy ještě v Opavě, a několik dalších sester drželi v době mezi 8. a 19. ledna 1946 v zajišťovací vazbě. Propuštěni byli na popud ministerstva vnitra.¹⁹ Z operativních materiálů vyplývá, že bezpečnostní orgány měly v té době poměrně dobrý přehled o tom, co se v opavské komunitě Milosrdných sester děje. Podařilo se jim totiž získat informátorku, jistou Marii Terlandovou, sestru slovenského původu, kterou přesvědčili ke spolupráci. Později byla prozrazena, když na ni upozornil jeden z důstojníků opavského ÚNB svého známého kněze (jeho totožnost dnes již nelze zjistit). V roce 1949 z Opavy odešla na Slovensko a pracovala pak v nemocnici v Bratislavě. Krajská správa Státní bezpečnosti v Ostravě z neúspěchu akce vinila bývalého ředitele ÚNB v Opavě Blahenského, který byl kvůli tomu vyšetřován.²⁰

 Tento případ byl znovu použit a ještě rozšířen o další, mnohem závažnější obvinění o necelé čtyři roky později, kdy se komunisté už cítili dost silní, aby provedli frontální útok na řádová společenství. Poté, co v noci na 2. dubna 1951 vtrhla StB za asistence SNB do opavského kláštera Milosrdných sester, musela sestra Anežka Witková procházet s nezvanými návštěvníky všemi prostorami kláštera jako svědek při domovní prohlídce. Ve sklepení byla při této prohlídce "náhodou" nalezena vysílačka. Sestru Anežku s vysílačkou vyfotografovali a ve vazbě v Ostravě ji donutili k přiznání, že s ní podávala zprávy vysídleným německým sestrám. Ještě horší provokaci byla před odvlečením z kláštera vystavena v klášterní zahradě. Zde jí předvedli "právě vykopané" zbraně, kterými sestry údajně střílely v roce 1939 při demobilizaci na československé vojáky.²¹ Ke zlomení sestry Witkové používali vyšetřovatelé metodu "cukru a biče". Denní i noční výslechy střídaly kázeňské tresty v mrazivé temnici. Pak ji přemístili do lepších podmínek, kde ji zpracovávali psychologicky, aby podepsala protokol s výše uvedenými přiznáními. Za to jí slibovali návrat do Opavy, kde mělo řeholní společenství údajně opět fungovat. Ve skutečnosti byly sestry rozprášeny. Některé z nich stejně jako jejich představenou vyšetřovali v Ostravě a později po celé léto 1951 v pražské pankrácké věznici, odkud byly eskortovány k soudnímu přelíčení do Opavy.²² Zbytek sester, příliš mladých nebo naopak přestárlých, internovali v Hradci u Opavy.

 Zvláště tvrdými výslechy trpěla sestra Anna Remigia Axmanová. Jako tajemnici, rádkyni sester a důvěrnici představené Witkové si ji Bezpečnost vybrala jako vhodný objekt, aby získala svědectví přímo "z nitra kláštera" (informátorku Terlandovou, jak víme, již použít nešlo) několik měsíců před dubnovou akcí proti opavskému klášteru. Využila k jejímu zatčení skutečnost, že ji na žádost její rodiny sestra představená uvolnila k domácí péči o příbuznou po těžké operaci žaludku. Sestra Remigia vyrazila v doprovodu své neteře na cestu vlakem. Při přestupu na nádraží v Ostravě-Svinově byly obě ženy zatčeny a dopraveny do vyšetřovací vazby v ostravské věznici. Manžel neteře nechal svou ženu policejně hledat. Propustili ji, teprve když ji vyšetřovatelé náležitě vystrašili a byli si jistí, že zákaz informovat Milosrdné sestry o osudu své tety bude brát vážně. Mezitím sestru Remigii zpracovávali v povolnou svědkyni proti představené Witkové, velmistrovi a dalším sestrám. Výslechy byly tak tvrdé, že se po čtyřech měsících ocitla v natolik vážném psychickém stavu, že ji eskortovali do ústavu pro nervově choré v Kroměříži. Tam pobývala od 21. června do 18. července 1951, kdy se opět s eskortou vrátila do ostravské vyšetřovací vazby. Ve zprávě o provedení eskorty se uvádí, že při odjezdu z ústavu plakala, že musí toto příjemné místo opustit.²³

Vazební fotografie Anny Remigie Axmanové
Foto: ABS

 Proces s Milosrdnými sestrami Anežkou Antonií Witkovou, Marií Helenou Knajblovou, Ludmilou Klotildou Moravcovou, Anastázií Giselou Vaňkovou, Margaretou Reinerou Podmanickou, Marií Koletou Beňovou, Annou Remigií Axmanovou, Marií Inocencií Dittmerovou, Hedvikou Virgilií Moravcovou a kaplanem Jindřichem Stuchlíkem probíhal ve dnech 25. až 26. února 1952 v Opavě za přítomnosti pečlivě vybrané veřejnosti. Aby je co nejvíce zdiskreditovali a potupili, byli k soudu pozváni jejich příbuzní a dělníci z továren v opavském, hlučínském a těšínském okresu. Po oba dva dny přihlíželo jednání soudu asi 400 osob. Anežka Witková byla obviněna z velezrady a vyzvědačství. Společně s Marií Knajblovou a Jindřichem Stuchlíkem měla udržovat nedovolené spojení s odsunovanými německými příslušnicemi kongregace a s velmistrem Řádu, ukrývat řádový majetek a tak se připravovat na život v ilegalitě, měla převzít vedení společenství sester v nepřítomnosti velmistra, spolčit se s vysokou církevní hierarchií při machinacích s řádovým majetkem, měla rovněž napomáhat "zrádným osobám" k útěku za hranice. Většina ostatních sester byla obviněna ze spoluúčasti na těchto činech nebo z toho, že o nich věděly a neohlásily je. Nejvyššími tresty postihl Státní soud Anežku Witkovou (15 let) a Jindřicha Stuchlíka (12 let).²⁴ Ostatní sestry byly odsouzeny k trestům v rozmezí od 10 let do 1 roku. Sestra Anna Remigia Axmanová byla odsouzena k 5 letům vězení. Přímou odpovědnost za přísné tresty nesli předsedající soudce JUDr. Vladimír Podčepický, JUDr. Josef Parkan a prokurátor JUDr. Karel Čížek.²⁵

 Anežka Witková strávila ve vězení více než osm let. V roce 1960 byla za dobré chování propuštěna. Znovu se zařadila do společenství sester nejprve v Jiřetíně pod Jedlovou a pak v Chrastavě u Liberce, kde 9. dubna 1976 zemřela. Při zamyšlení nad jejím životem a osudy vyvstává tato otázka: předlistopadový režim se pyšnil tím, že osvobodil ženu od tradiční role hospodyňky a poskytl jí plnou seberealizaci. Sestra Witková však dosáhla naplnění v Řádu, který jí umožnil činnost v souladu s její na tehdejší dobu vynikající kvalifikací. Volba provinční představenou jí poskytla šanci využít svých schopností a zkušeností při vedení řeholnic v době zásadního ohrožení celého řádového společenství. Jakou seberealizaci jí zajistil režim směřující k "zářným zítřkům"? Utrpení ve věznici nebo těžkou manuální práci. Její vzdělání, praxe a zkušenosti přišly vniveč, byly prohlášeny za nepotřebné, ba dokonce nebezpečné pacientům a školní mládeži. Společně s ostatními sestrami svěřenými jejímu vedení se stala obětí mocenské hry a zápasu o řádový majetek. Obstály v něm se ctí.

 Naplnila se tak slova českobudějovického biskupa Josefa Hloucha, která pronesl v poselství řeholnicím v adventním čase roku 1947:

 "Sestřičky, až se vrátíme v sladkou náruč Boží a až se bude jmenovat doba, ve které jsme žili, až se zmíní řehole, do které jste vstoupily, dům, ve kterém jste působily, přeji vám, aby andělé mohli na vás ukázat a volat: Ejhle, hrdinky! Ejhle ty, které splnily Boží ideál, které jsou tak dokonalé, jak si je přál jejich Stvořitel!" ²⁶

¹⁷ ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 16, Protokol sepsaný při kapitule Milosrdných sester Panny Marie Jeruzalémské v klášteře bruntálském dne 19. 11. 1945.
¹⁸ Tamtéž, operativní vyšetřovací podsvazek 21, Zpráva Oblastní úřadovny SNB v Opavě pro Ministerstvo vnitra, odbor VII ve věci Řád německých rytířů – závady, dne 19. 2. 1947.
¹⁹ ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 23, Zpráva Úřadu národní bezpečnosti v Opavě ze dne 25. 1. 1946 adresovaná odboru politického zpravodajství ministerstva vnitra.
²⁰ Tamtéž, operativní vyšetřovací sv. 21, zpráva Krajského velitelství StB Ostrava zaslaná na ministerstvo národní bezpečnosti – velitelství StB ve věci Řádu německých rytířů dne 23. 3. 1951.
²¹ K této události mělo dojít v řádovém domě v Bruntále, sestry a někteří další svědci tvrdili, že se střílelo z jiné budovy obsazené v té době mladíky z Hitlerjugend. ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, osobní svazek Anny Axmanové, motáky, které jí zabavili ve vazbě a ve kterých se neobratně pokoušela informovat sestry o průběhu svého vyšetřování.
²² Tamtéž, skupinový vyšetřovací spis, žádost adresovaná velitelství oddílu Sboru vězeňské stráže (SVS) v Praze na Pankráci o provedení eskorty obviněných ve věci Jindřich Stuchlík, Anežka Witková a spol. k hlavnímu líčení Státního soudu v Opavě, ze dne 20. 2. 1952.
²³ ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, osobní vyšetřovací spis Anna Axmanová, Zpráva o provedení eskorty ze dne 18. 7. 1951.
²⁴ Jindřich Stuchlík (1913–1997) se jako jediný z bratří, kteří zažili kampaň proti Řádu v 50. letech minulého století, dočkal doby plného obnovení náboženské svobody po roce 1989.
²⁵ ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 12, Protokol o hlavním líčení v trestní věci proti obviněné Anežce Witkové a spol., spisová značka 4 Ts I 9/52, opis. Tamtéž, Rozsudek. V těchto archivních dokumentech se vysílačka ani zbraně údajně ukryté v zahradě opavského kláštera neobjevují. Šlo o provokaci a zastrašovací metodu použitou proti sestře představené A. Witkové. V tomto smyslu na uvedené skutečnosti vzpomínala i sestra Hedvika Virgilia Moravcová v roce 1991. Její vzpomínky viz kapitola Informace o životě sester Německého řádu v 50. letech v Československu in VLČEK, Vojtěch: Ženské řehole za komunismu 1948–1989, s. 397–398.
²⁶ ABS, f. OV-V, vyšetřovací spis a. č. V-704 Ostrava, sv. 19, doličné věci, opis Adventního poselství Josefa Hloucha, biskupa českobudějovického, určeno ke čtení na první neděli adventní r. 1947, s. 3.

[5] [Obsah]